František Bartoš

Leoš Janáček působil jako učitel zpěvu na starobrněnském nižším gymnáziu. V té době se setkal s Františkem Bartošem, který byl zdejším ředitelem. Spolu se zabývali zpracováním moravského folkloru.

Velkým Janáčkovým inspiračním zdrojem lidové hudby byl i Antonín Dvořák, kterého obdivoval a s nímž jej pojilo přátelství.

Nejzásadnějším celoživotním zdrojem vášnivého zájmu Leoše Janáčka o lidové písně byl lašský folklór. Při svých pobytech v Hukvaldech shromáždil sbírku nových písní. Ta sloužila spolu s nápěvky mluvy jako základ jeho osobitého skladatelského stylu, jednoho z nejpůvodnějších ve světových dějinách.

Notové nápěvky

Nápěvky? Mně ta hudba zní jak z nástrojů, z literatury, ať je to třeba Beethoven, nebo kdokoli, má málo pravdy. Víte, bylo to nějak divné – když někdo na mne mluvil, já třeba jeho slovům nerozuměl, ale ten tónový spád! Já hned věděl, co je v něm: já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když tak ten člověk se mnou mluvil – byl to konvenční hovor – já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče. Tóny, tónový spád lidské mluvy, vůbec každého živoucího tvora měly pro mne nejhlubší pravdu.

A vidíte: to byla má životní potřeba. Nápěvky sbírám od roku devětasedmdesátého – mám z nich obrovskou literaturu – víte, to jsou moje okénka do duše – a co bych chtěl zdůraznit: právě pro dramatickou hudbu to má velký význam.

JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie. Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986, s. 84. In: Interview s Janáčkem v Literárním světě, Praha, 8. 3. 1928. Redaktor Jiří Ježek